Leb die Sekunde!

Narozeninový přání 3,4

1. června 2008 v 16:57 | Mecki |  Povídky
Tohle nemůže bejt pravda. Bill přeci nemůže bejt jeho bratr. Nebo ano? Tom nic kolem sebe nevnímal. Až teď mu to všechno docházelo. To proto mu to tady bylo známé. To proto jej Bill něčím zaujal. Prostě se měli potkat. Měli se ještě jednou vidět. Asi to tak bylo psáno ve hvězdách. "Bill je…můj bráška. Můj ma-malej bráška," koktal potichu Tom a ronil obří slzy na Billův polštářek. On ho našel. Tak moc se bál, že ho nenajde a Bill mu spadl rovnou z nebe. Bill je ta osoba, kterou chtěl najít už jedenáct let? Tenhle krásnej černovlasej a navíc velice přitažlivej kluk je nakonec jeho dvojčetem?
Tom si ani nevšiml, že do pokoje potichu vešel Bill. "Hm, stalo se něco Tome?" zeptal se a upíral na Toma překvapený pohled. To asi proto, protože nečekal, že ho tady najde plakat. Ale když se lépe podíval, uviděl v Tomových rukou něco, co by tam nemělo být. "Kdes vzal tu fotku?" zeptal se poněkud ostře. Možná udělal chybu, když vzal domů cizího kluka. Pomalu se přiblížil až úplně k Tomovi a fotku mu vytrhl z rukou. Ale Tom byl jako v transu. Koukal na něj, jako na boha. Má tak nádherný oči…má moje oči… "Tome, vnímáš mně?"zeptal se Bill, který začínal být nervózní. Ne, že by nebyl rád, že na něj hledí, ale tohle už bylo moc. "Bi-Bille, kdo je na tý fotce?" zeptal se, jakoby se chtěl opravdu ujistit, že to na tý fotce jsou oni dva. Že ta sladká tvářička vedle, patří skutečně Billovi. Bill na něj polekaně hleděl. "Je to můj bratr," šeptl po chvilce a nespouštěl z Toma pohled. Vypadal tak šťastně. Najednou mu přišlo líto, že na něj tak vyjel. Posadil se vedle něj a prstem mu setřel pár slziček, které ulpěly na jeho tváři. "Promiň mi to, Tome. Nechtěl jsem hned tak vyjet, já…moc mi chybí. Máma se k němu ani nechce přiznat, že je to její syn, ale já…já jej mám pořád tak moc rád," špitl a zahleděl se do Tomových očí.
Tom ale najednou nevěděl, jestli mu to má říct, nebo ne. Jejich máma by jej určitě vyhodila a oba by pak trpěli.Takhle to asi bude lepší. Ale on to nedokáže tajit. Nejraději by jej obejmul a vykřikl by radostí, že je jeho bratr, ale bál se Billovy reakce. Určitě mu to řekne, ale ještě ne dnes. Dneska to ještě musí strávit on sám. "Ty máš sourozence, Tome?"zeptal se se zájmem v hlase Bill a v rukách žmoulal fotografii. "Mám bratra, Bille," pousmál se a chytl jej za ruku. Bill se na něj polekaně zahleděl. "Chci, aby byl tady se mnou Tome. Potřebuju jej stejně, jako ty tvýho bráchu," na chvilku se odmlčel. "Tome, možná to bude divný, ale…mohl, mohl bys mě obejmout?"zeptal se s třesoucím se hlasem. Tom neváhal ani vteřinu a pevně si Billa k sobě přivinul.
Oba cítili něco jiného, než když je objal někdo z rodiny. Byla v tom tak krásná blízkost a vzájemná důvěra. Bill věděl, že Tom je sice cizí člověk, ale cítil pravý opak. Cítil se u něj tak krásně. Po jedenácti letech cítil, co to je láskyplné objetí. Jenomže nevěděl, proč tohle cítí u Toma.
Tom to ale, na rozdíl od něj, věděl.
Už to nedokázal v sobě držet. Nedokáže se koukat, jak se Bill trápí. Musí mu to říct i když mu už pak nebude důvěřovat, ale tohle je prostě jeho povinnost. Opatrně od sebe Billa odtáhl a zahleděl se mu do očí. Chtěl na něj jít pomalounku. "Bille, už neplakej," šeptl potichounku a letmo se dotkl Billovy tváře bříšky prstů. Bill nechápal, co v něm dokáže vyvolat tenhle hip hoper a hlavně proč? Dokonce jakoby přestal dýchat, když se jej Tom dotkl. Tak moc mu chyběly tyhle doteky. Podvědomě se k němu přisouval blíž a přitom se mu stále díval hluboko do očí….Má tak krásný oči. Tak krásně upřímný…
…………………………………………………………………………………………………...
Tom se na něj omámeně koukal. Byl mu tolik podobný a přeci tolik odlišný. Ale oči, rty, sladce krčící se nosík, v tom byl Bill celý Tom. Kdyby ho Bill tehdy nezastavil a nepozval k sobě domů, asi by doteď hledal svého bratra a teď? Teď ho má tady na dosah ruky. Když se podíval do jeho očí, přemohl jej zase ten bratrský cit. Chtěl tady s ním zůstat, chránit jej, přesně tak, jako kdysi. Celých šest let byl Tom tím odvážnějším. Byl tím, komu se vždycky Bill ukryl v náručí před okolním světem.Vždycky si byli tak moc blízcí. A proto teď, když je tady i Bill, má právo vědět pravdu.
"Musím ti něco říct, Bille," šeptl nesměle Tom a chytl Billa pevně za ruku. Bill na něj šokovaně hleděl. Co mu asi chce říct? Všiml si, jak Tom celý září.
"Co se stalo, Tome?" usmál se a taky pevně stiskl Tomovu ruku v té své.
"Budeš, budeš mít šok. Tedy… Bille, já, já nevím, jak ti to mám říct. Mám strach, jestli si pamatuješ, nebo jestli … jestli mně ještě přijmeš," začal Tom nesrozumitelně koktat z toho, jak byl nervózní. Bill vůbec nechápal jeho slova.
"Já, já nerozumím," šeptl Bill a znovu se zahleděl do těch krásných očí. Tom to už nevydržel a dal najevo to, co skutečně cítí. Po čtyřech se přiblížil k Billovi a uchopil jeho tvář do rukou. Musel si ho důkladně prohlédnout. Bill ani neprotestoval. Zavřel oči a dělal totéž, co Tom. Vzájemně se dotýkali tváře toho druhého.
"Co cítíš, Bille?" zeptal se šeptem Tom a když viděl, jak je Bill zmatený, položil jeho ruku na místo, kde mu pod kůží bilo zběsile jeho srdce.
"Kdysi jsem ti slíbil…že tě tady nenechám samotného.A to taky dodržím," šeptl a viděl, jak se Billovi zpod přivřených víček skutálelo pár slz.
Už všechno pochopil. Ten pocit, když jej uviděl. Tu krásnou důvěru, co k němu cítil. Ten pocit bezpečí, když jej objal…všechno to do sebe zapadalo. Nemohl tomu uvěřit. Už chápal, proč Tom brečel. Tak dlouho ho hledal a teď? Teď je tady. Je tady s ním. Přišel si pro něj. Dodržel vše, co slíbil. Bill byl tak zmatený, že kdyby se ho teď někdo zeptal na jméno, asi by ani nevěděl odpověď. Nedokázal otevřít oči. Bál se, že tohle vše je jenom sen. Krásný sen a když se ráno vzbudí, Tom tady už nebude.
"Řekni mi…že tohle není sen," řekl a potichu polknul své slzy štěstí.
"Ne,není," šeptl s úsměvem Tom a ani on se neubránil slzám. Bill pomalu otevřel oči a zahleděl se do Tomovy tváře poprvé, jako do tváře svého bratra. Oba brečeli, ale při tom se smáli, jako sluníčka.
"Tome…Tomi, seš, seš to ty?" sedl si mu Bill do klína a jemně mu přecházel prstem po tváři. Už se vůbec nebál. Ničeho. Byl tady s ním a víc přeci nechtěl.
Tom si Billa k sobě přitulil a nechal jej, ať si na to taky zvykne, protože to byl nádherný zvyk. Po chvilce Bill už nebyl tak vykolejený a s pláčem se vrhl Tomovi do náruče. Minuty, po které se k sobě pevně tulili, se mohly zdát jako hodiny. Ne a ne se pustit. A taky ani nechtěli. Vždyť spolu nebyli jedenáct let. Jedenáct let každý z nich trpěl.
"Už mi neodcházej, prosím," šeptl Bill a schoulil se do Tomovi náruče, stejně, jako kdysi. Tom si jej k sobě jemně přitulil a přikryl oba dekou…
Oba bratři si spokojeně usnuli v náručí. Tenhle den byl pro oba asi nejkrásnější den v celém jejich životě. Vždyť taky po jedenácti letech konečně opět viděli svého bratra. Něžně se k sobě tiskli a oba konečně cítili něčí blízkost, kterou už tak dlouho necítili. Bill tomu ale pořád nemohl uvěřit. Tom na něj nezapomněl, ba dokonce jej i našel. Jenomže jak usnuli, nějak pozapomněli na to, že Bill nebydlí sám.
"Bille?" nakoukla do jeho pokoje opatrně Simone. Jenomže se nevzbudil Bill, ale Kaulitz starší. Prudce otevřel oči a modlil se, aby k němu Simone nepřistoupila. Ale vždyť to byla jeho mamka… No to sice jo, ale vůbec se ho nesnažila nějak kontaktovat. Celých jedenáct let vlastně ani nevěděl, že nějakou maminku má. A Bill zas nepoznal pocit, mít u sebe tátu. Sice ne nadlouho, protože si Simone našla po dvou letech Gordona, ale bez tak - jeho táta to nebyl.
"Billí, zlato, spíš?" šeptla do ticha a pokoušela se rozeznat osobu, krčící se na posteli. "Simone, nech ho, vždyť spí," ozval se mužský hlas a dovnitř vstoupil vysoký muž, jenom tohle Tom totiž rozeznal. Ten jenom uchopil Simone za ruce a táhl ji ven z pokoje.
Bill se mezitím probudil a poplašeně se kouknul na Toma. "A-asi pudu zamknout," pousmál se a vyběhl z vyhřátého pelíšku. Tom si mezitím uchmatl veliký kus peřiny a nehodlal se o něj s Billem dělit. "Hele," zasmál se Bill a skočil na Toma, který se pod ním svíjel smíchy. "Ty seš zlej. Už jako malýmu jsi mi tohle dělal," naoko si vzdychl Bill a pokoušel se Toma lechtat, jenomže přes tu peřinu moc daleko nedosáhl. Naopak toho ale využil Tom a překulil se na Billa. "Vždyť mně rozdrtíš," smál se Bill, doprovázen Tomovým veselým kvílením. "Vždyť taky že jo," zazubil se Tom a celý zářil. Bill se jej marně snažil kousnout do rukou, beztak nedosáhl. "No tak jo, jo, já se vzdávám," vzdychl nakonec a protočil oči v sloup.
Byli jako malé děti. Začali se provokovat. No tedy… spíše Tom Billa, ale vždyť to je jedno:D. Pořád jej lechtal a Bill se pod ním neustále svíjel smíchy. "Pšššt, vzbudíš mámu," zasmál se tlumeným smíchem Tom. Opravdu moc netoužil, aby jeho matka přišla právě teď a nedej bože jej vyhodila za tátou do Berlína. Tom teďka nemyslel a ani nechtěl myslet na zítřek. Myslel teď jenom na to, že je se svým dvojčetem a že je jim úplně príma, i když je už asi půl druhé ráno.
Bill se ale najednou postavil na odpor a se smíchem se snažil Toma skopnout z postele. A taky se mu to velice dařilo. Po chvilce se Tom až trošku pohnul.:D. Když na něj Tom takhle hleděl, zdál se mu tak rozkošný, jako malé dítě. Zahleděl se do jeho obličeje a už asi po tisící jej porovnával s tím svým. Bill využil bratrovy chvilky zamyšlení a prudce škubl nohama tak, že se Tom neudržel a sletěl z postele. Jenomže jak měli zamotané nohy, stáhl s sebou i Billa. Nakonec to tedy dopadlo tak, že mu Bill po chvilce seděl v klíně. Smích jaksi ustal…
…………………………………………………………………………………………………
Tom se nebyl schopen pohnout. Ještě nikdy ho nic takhle nevykolejilo, jako teď tohle. Tom byl odjakživa pohodář s duší ďáblíka, všechno bral tak, jak mu to svět dával. Nikdy nedělal velikou věc z toho, když třeba nebyl nakoupit. Prostě si našel, co doma měli. Bill byl ale jiný. Vždycky netrpělivý, ale zato s velikým srdcem. Byl proto teď dost překvapen, že je ještě, jak se to vezme, v pohodě. Za to Tom ale nebyl. Koukali si zpříma do očí. Jediné světlo, co je osvětlovalo, bylo to z měsíčního svitu. Nechápali to. Ani jeden z nich. Vždyť jsou přeci bratři. Tohle by je nemělo takhle vykolejit, ale přesto se to stalo. Tom ani nevěděl, co dělá. Jeho ruce si samy našly cestu k Billovým bokům a tam je začaly něžně třít. Bill se kupodivu vůbec nebránil. Možná to bylo jenom opojení z toho všeho a nedokázali přemýšlet normálně, ale možná taky ne…
Bill pomalu zavřel oči a tlumeně vydechl, když jej Tom jemně pošimral po bříšku. Sám ani netušil, kde se to v něm všechno bere. Jedná úplně suverénně a přitom ví, že nesmí. Tohle by opravdu neměl. A je si toho i vědom, ale Bill jej k tomu přímo vybízí svým pohledem.
"Proboha…co to dělám," šeptl vykolejeně Tom a rychle ze sebe sesunul Billa, ale omylem tak, že pěkně třískl hlavou o roh postele.
"Bille, promiň, seš…seš v pořádku?" zeptal se se strachem v hlase a pomohl vyděšenému Billovi vstát. Tomu až teďka došlo, co to vlastně dělali. Nervózně na sebe koukali a oběma jaksi došla slova.
"Já…ehm, nejdeme si lehnout?" přerušil to trapné ticho nakonec Tom. Bill opatrně přikývl. Spolu si zase lehli vedle sebe do postele, ale teďka už žádné těsné objetí nebylo. Otočili se zády k sobě a oba se mlčky snažili usnout.
Tom byl tak zmatený. Vůbec ani nechápal, jak to mohl dopustit. A ještě jej sám hladil po bocích. Bože, copak se pomátl? Asi mu už vážně chybí nejenom bratr, ale taky nějaká ta známost. Už dlouho s nikým nebyl a teď tady osahává vlastního bráchu. Bylo to až k smíchu. Snažil se usnout, ale když vedle sebe pořád cítil Billovo teplo, nedokázal vůbec nic, natož usnout.
Bill se taky urputně snažil spát, ale jaksi mu to nešlo. A taky neslyšel ani Tomovo oddechování. Zřejmě taky nemůže usnout. A kdo by taky usnul že?
"Tome?" šeptl nesměle Bill, posadil se a hlavu si opřel o kraj postele.
"Ano?" šeptl Tom a natočil tvář k bratrovi.
"Pročs to udělal?" nedalo to Billovi. Teď by si nejraději nafackoval za tu svou zvědavou povahu. Tom raději dělal, že si vlastně ani nepamatuje, co vlastně dělal. Bill měl pravdu. Vždyť to on jej hladil po bocích a bříšku. Ne Bill jeho. Tak teď by bylo asi blbý něco tajit, nebo hrát blbýho. Otočil se tváří v tvář svému, teď dost zmatenému dvojčátku.
"Já…já ani sám nevím, seš ...seš prostě tak krásně nevinnej, promiň," vydechl potichu Tom a znovu se obrátil k Billovi zády.
"Nic se nestalo. Dobrou noc, Tome," šeptl Bill a políbil Toma jemně na líce a pak se položil do peřin vedle něj.
"Dobrou noc, Bille"…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama